Jana Radová- Proč přestávají fungovat terapie všeho druhu? 

Spread the love

Proč přestávají fungovat terapie všeho druhu?

Proč přestávají fungovat terapie všeho druhu?

Setkávám se s tím dnes a denně. Chodí za mnou lidé a stěžují si, že jim to či ono nepomohlo. Pak narazili na moje stránky a mají pocit, že bych jim dokázala pomoci já. A já stále častěji vysvětluji, že já nedokážu pomoci vůbec nikomu. 

Pojďme se na tuto problematiku podívat podrobněji. Zhruba od osmdesátých let minulého století se relativně nahlas mluví o změně, která musí nastat, abychom mohli jako lidstvo pokračovat ve svém vývoji. Mluvili o tom mnozí, ale snad nejznámější byl Osho. Vyšlo mnoho knih, plných Oshových myšlenek. Ale nebyl jediný, kdo o nové době, o transformaci, která nás čeká, mluvil. Po roce 2000 se dostaly do povědomí lidí informace o májském kalenáři, který předpovídá konec světa v roce 2012. To všichni, kdo sledují SkyEnergyTV jistě vědí.

Myslím, že všichni vnímavější lidé, dnes, v roce 2018, již pociťují, že starý svět v roce 2012 skutečně skončil.  Ale ne katastrofou hmotného světa, jak mnozí očekávali, ale změnou energií v jemno-hmotném světě. Naše domy tedy stojí dál, ale boří se veškeré naše iluze.
Jednou z největších iluzí, která nám brání v osobním růstu, je přesvědčení, že se o mne nějaký druhý člověk postará. Pokud jsem dítě a někdo dospělý se o mne stará, je vše v pořádku. V tom případě se však nejedná o iluzi, ale o nutnou potřebu a holý fakt. Pokud již nejsem dítě a přesto dál předpokládám, že druzí lidé jsou zde proto, aby naplňovali mé potřeby, nutně musím dříve nebo později narazit na problémy vznikající z tohoto omylu.

Žít v takovém omylu znamená stále dokola prožívat frustraci, pramenící z nemožnosti naplnit sebe sama skrze druhé lidi. Ostatní jednoduše nejsou takový úkol schopni splnit i kdyby nás milovali sebe více. Když frustrace překročí veškeré únosné meze, přijde ten spásný nápad, navštívit terapeuta. A je úplně jedno, jestli jsou naše potíže psychické, somatické, nebo psychosomatické. Je úplně jedno jestli vyhledáme lékaře, léčitele nebo třeba jen nějakého maséra. Podstatné je, že po tom, co jsme si vyzkoušeli na svých blízkých, že nám nikdo nedokáže pomoci, vyrážíme ven za cizími, zato však odborníky, aby nám pomohli – aby nás „spravili“. A zvykli jsme si, že tito lidé to udělali, opravdu se nám často ulevilo, opravdu nás dokázali na nějaký čas spravit.

Jenže s tím je, pro někoho bohužel, pro někoho bohudík, konec. Terapie všeho druhu přestávají fungovat. Proč?
Zkusme si představit, že náš starý a náš, ještě neznámý, nový svět, jsou takové dva ohromné sály, které jsou spojeny jedněmi malými dveřmi. Lidstvo žilo dlouhé věky ve starém sále a tyto dveře, které vedly někam dál, byly velice nenápadné, vypadaly skoro jako tajné dveře. Čas od čas si jich sice nějaký velice vnímavý člověk všiml a upozornil na ně, ale ostatní to nijak zvlášť nezajímalo a věnovali se neustálému vylepšování sálu, ve kterém žili. Velice toužili po bezpečí, a tak svůj prostor zabezpečovali zevnitř, jak to jen bylo možné. Na bezpečí si zvykli a dokonce se zakazovalo o těch malých dveřích mluvit, aby se cítili dobře.

velice málo,  ale přece jen několik lidí těmito dveřmi prošlo. A začalo se šuškat, je to tam sice trochu nebezpečné, ale ani zdaleka tak těsné a tmavé a vydýchané jako v sále, kde lidstvo žije. A jak jsme se tak blížili k roku 2012 už to vědělo opravdu dost lidí a dost jich také prostor za dveřmi poznalo. A psali o tom knihy a vyprávěli ostatním, jak to v novém světě vypadá a také, jak to tam funguje. A lidé je poslouchali, četli a učili se novému fungování. A začali tyto nové metody používat ještě ve starém světě. To bylo moc dobře, protože se mohlo mnoho lidí připravit na vstup do oněch tajů-plných dveří. Potřebovali jsme se zbavit strachu a tak, když nám někdo pomáhal, bylo to užitečné. Díky této pomoci bylo stále více lidí, kteří našli odvahu do malých dvířek, za kterými byl neznámý nový svět, vstoupit. Ale stále bylo mnohem více těch, kteří odvahu nenašli.

A nyní přišel čas, kdy už se nejde vracet. Ti, kteří jsou za dveřmi, v novém světě, už nemohou zpátky za těmi, co stále ještě přešlapují ve starém světě, aby jim pomohli a ti, kteří tam nejsou, ve skutečnosti nevědí, jak nový svět funguje. Jednoduše protože tam nejsou a pravděpodobně ani nikdy nebyli, protože jinak by věděli, že už se nemohou vracet. Starý svět pomalu umírá, rozpadá se jako starý dům, mizí z něj energie, ztrácí pevnost, a přesto, že zevnitř ještě drží, zvenčí už se rozpadá. Je to přirozený cyklus.  Už není podporováno hlavním architektem – Universem, , abychom mu pomáhali přežít. Můžeme ho pouze opustit těmi jedněmi malými dveřmi.

A to se odehrává právě teď – právě v těchto náročných dnech transformace. Těmi dveřmi nás nikdo neprotáhne. Těmi musíme projít výhradně sami. S plným vědomím, že vstupujeme do neznámého prostoru, který budeme teprve tvořit, stejně jako jsme před dávnými věky začali tvořit starý sál – náš současný svět. Nikdo neví, co nás tam čeká. Ale už tam vešlo pár lidí před námi. Jsou tam jen o pár chvil dříve a tak se také teprve učí. Už nám mohou alespoň ukázat, co sami poznali. Ale nikdo nikomu nemůže pomoci, jsme na tom všichni stejně, jediné co můžeme společně dělat, je spolupráce. Ti, kteří tam přišli před námi, mohou být pouze našimi průvodci, ale rozhodně ne našimi zachránci.

A co ten, kdo nechce vejít do tajemných dveří? Nikdo nemusí, opravdu vůbec nikdo. Kdo nechce opustit starý sál, může samozřejmě zůstat a sdílet s ním jeho osud. Svobodnou vůli a svobodnou volbu jsme měli vždycky. Jen ta dvířka v naší epoše ještě nikdy nebyla tak zřetelně viditelná.
Terapeuti staré doby nás k nim mohli přivést, průvodci nové doby nás mohou seznámit s novým prostorem, ale projít musíme výhradně sami z vlastní vůle. Musíme „to nové a neznámé“ svobodně přijmout a za své rozhodnutí nést plnou odpovědnost. Odpovědnost sama za sebe je jedinou právoplatnou vstupenkou do nového prostoru, který budeme tvořit ve vzájemné spolupráci. Ti, kdo se chtějí vozit na zádech druhých a urvat co nejvíc pro sebe, ti těmito malými dvířky nedokážou projít. Nikdo to za ně nemůže udělat. Proto terapie pomalu přestávají fungovat. Musí chtít každý sám dělat vlastní kroky – to je jediné pravidlo současného léčení a uzdravování.

  • 26
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •